Albatros - nakladatelství literatury pro děti a mládež

Dobrodružná vyhlídka #6

Dobrodružná vyhlídka

Vyhlídka osiřela. Ta skutečná, i ta internetová. Nadlouho…, a nebylo to způsobeno jen událostmi letošního jara, jež ledacos změnily. K sepsání další Vyhlídky mě ponoukli přátelé, a já jim za to děkuji.

A teď k výmluvě, proč Vyhlídka osiřela. Může za to Zdeněk Burian, což považuji za velmi kvalifikovanou výmluvu. Dotahovali jsme s Rosťou Walicou Zapomenutý svět Zdeňka Buriana, třetí z „dobrodružné“ trilogie burianovských monografií. Připomínám je zde obálkami včetně té třetí, závěrečné.

Vymyslel jsem si do ní kapitolku nazvanou Obrazová bibliografie knih ilustrovaných Zdeňkem Burianem, něco, co v českých podmínkách není obvyklé, a netušil jsem, kolik času nám příprava takové bibliografie zabere. Obzvláště ve chvíli, kdy jsem v březnu, dubnu a květnu veškeré nakladatelské povinnosti řešil po internetu, přes skype a obdobnými „distančními“ způsoby. Pro představu, jak Obrazová bibliografie bude vypadat, připojuji jednu dvoustranu do galerie pod článkem.

Z práce na ní se stala noční můra! Burian byl jak známo neuvěřitelně pracovitý a někteří nakladatelé za první republiky i po roce 1948 zacházeli s jeho dílem dosti svévolně, především s jeho pravěkem. Stanovit kritéria pro to, co do Bibliografie patří a co ne, bylo právě proto velmi obtížné. Ale o tom všem se dočtete v knize, která s určitostí vyjde 5. října 2020. Myslím, že i otrlí znalci Zdeňka Buriana najdou v knize několik méně známých děl, která jsou zde knižně otištěna poprvé a několik „objevečků“, jak tomu říká Rosťa Walica, méně známých či zcela neznámých faktů z Burianova života a díla, jež budou laikům připadat jako marginálie a hloupůstky, ale potěší všechny ty, kteří se po léta o dílo mistra dobrodružné ilustrace zajímají.

Pro pořádek připomínám, že podle plánu vyjde na konci srpna 2020 v řadě děl ilustrovaných Zdeňkem Burianem Obručevova Plutonie, kniha, která má v našich luzích a hájích statut vskutku výjimečný.  Poprvé vyšla v roce 1941 pod názvem Zázračná země, tentýž překlad v roce 1951 již pod názvem Plutonie. O pět let později, v roce 1956, ji v novém překladu zařadil redaktor Vladimír Svoboda jako sedmý svazek do Knižnice vědeckofantastických příběhů v SNDK. Kniha byla záhy vyprodána, takže o pět let později vyšla Plutonie ve stejné edici v druhém (celkově ve čtvrtém českém) vydání s pozměněnou obálkou, v roce 1970 pak vyšla znovu v edici KOD, tam ovšem již bez 8 barevných celostran. A to nesmím zapomenout na slovenské vydání pod názvem Plutónia z roku 1955, k němuž Zdeněk Burian taktéž namaloval oboustrannou obálku, 2 předsádky a kresbu na vazbu. Leckterá jiná ruská klasika se u nás netěšila takové pozornosti jako právě Plutonie. Doplňuji, že se nám podařilo shromáždit všechny originály barevných celostran i všechny perokresby, takže Burianův obrazový doprovod ke knize je kompletní. Zároveň jsem požádal Víta Haškovce, aby na závěr knihy napsal pár slov o Obručevovi, který je u nás dnes nadobro zapomenutý – na rozdíl od Ruska, kde je stále vydáván a považován za klasika vernovského střihu. Pár slov se nakonec rozrostlo na obsáhlý doslov, který Obručevův život a dílo vsazuje do nečekaných souvislostí a u nás vůbec poprvé obšírněji informuje i o autorově vědeckofantastické tvorbě.

A na závěr k fenoménu KOD (Knihy odvahy a dobrodružství). Když jsem se v roce 1999 rozhodl v edici pokračovat, zdaleka jsem si nebyl jistý, zda edice přežije rok 2000. Restart se jakžtakž vydařil a jednotlivé tituly se prodávají dál – ale prazvláštním způsobem. Když vyjde nový titul, prodá se 500 kusů, pak se prodeje zastaví a kniha se nejednou doprodává po letech se slevou či ve výprodeji. Když se doprodá, probudí se sběratelé a začnou knihu shánět, takže knihu, která mohla běžně v knihkupectví stát třeba 200 korun, lze vydražit na Aukru za dvojnásobek i více. I ceny nových kodovek v antikvariátech jsou někdy nesmyslně vysoké na to, že je bylo možné ještě před nedávnem koupit běžně v knihkupectví. Jsem zvědav, jaký osud potká poslední kodovku, povídkový román Nobody – muž z neznáma.

Připojuji portrét jeho autora Roberta Krafta od Zdeňka Buriana, který se do knihy již doslova nevešel. Připadá mi výstižný a v této souvislosti dodávám, že Buriana považuji za jednoho z našich nejlepších a neprávem opomíjených portrétistů. To dokazuje druhý Kraftův portrét, k němuž Buriana ponoukl jeho tehdejší fámulus Petr Sadecký. Klíčový pro Kraftovu tvorbu byl pobyt ve Fajjúmské oáze, totéž si očividně myslel Petr Sadecký, když nechal Buriana namalovat moment Kraftova osvícení v poušti.  Stav vytržení by měl dokumentoval právě strašidelně vyhlížející Měsíc. Oba portréty vznikly pravděpodobně v roce 1964.

 

V doslovu k nové kodovce píšu toto:

Fajjúmská záhada

Oáza Fajjúm, „malý pozemský ráj, uměle vytvořený starými Egypťany“, jak je opěvována v poslední povídce této knihy, leží západně od Nilu necelých čtyřicet kilometrů od Káhiry. Dodnes upoutává svou malebností, a ne nadarmo byla nazývána „Zahradou Káhiry“. V této oáze nalezl svůj ráj srdce i Robert Kraft. Podle dohadů zde prožil osamoceně tři měsíce s domorodou ženou. Je snad popis Nobodyho soužití s krásnou rebelkou v povídce „Jusuf el Fanit – Pán pouště“ vzdálenou ozvěnou skutečných událostí? Pobyt ve Fajjúmu a v poušti byl pro Krafta – podobně jako mnohem později pro Antoine de Saint-Exupéryho – klíčovou zkušeností pro celý další život. „Poušť je krásná, protože má určitě někde schovanou studnu,“ říká Malý princ. I Kraft našel v poušti svou duchovní studnu. Netušil tehdy, že se ocitl již téměř v polovině svého života.

První návštěva Fajjúmu je vylíčena hned v několika Kraftových textech, a přesto je zpochybňována jako smyšlenka, krásný sen smutného muže na cestě za štěstím. Na konci července 1890 už totiž sledujeme Krafta na parníku Malacca, kam se – zcela bez prostředků – vkradl jako „černý pasažér“. Krátce po vyplutí byl odhalen, ale místo lodního vězení jej čekala slušná kajuta, neboť se hned začlenil do posádky jako stevard. Na palubě však vypukla cholera a loď byla nucena kotvit v karanténě před Suezským průplavem. V říjnu 1890 se Malacca vydala do Konstantinopole. Kraft dlouho nemoci odolával, ale při plavbě do Turecka se rovněž nakazil. Když loď konečně dorazila do Konstantinopole, byl na poslední chvíli dopraven do tamější německé nemocnice a vyléčen. Na německém velvyslanectví byl vzápětí varován, aby bezodkladně nastoupil vojenskou službu. A tak Kraft od prvního ledna 1891 obléká vojenský stejnokroj u 2. kompanie námořní divize ve Wilhelmshavenu.

A nakonec otázka nebo spíše úsměvná spekulace: Když jsem četl Kraftův cyklus povídek říše fantazie (Aus dem Reiche der Phantasie, 1901)., měl jsem neodbytný pocit, že styl psaní mi něco připomíná. Pak mi došlo, že výlety do světa fantazie, a konkrétně výlet do vesmíru a návštěva cizích planet v povídce Vesmírní lodníci, jsou napsány ve velmi podobném duchu jako můj oblíbený román z dětství, Troskův Zápas s nebem. Je možné, že J. M. Troska tento Kraftův příběh znal? Uměl německy a mohl si jej jako kluk přečíst?

A neinspiroval jej obrázek na obálce k vytvoření „Žlutého přízraku“, kulového objektu rychle se pohybujícího vesmírem, možná vůbec nejzáhadnějšího objektu v české sci-fi?  A název almit nepřiměl Trosku k vytvoření vlastního superkovu holanitu? Je to planá spekulace, nicméně lákavá, a proto se o ní zmiňuji, ovšem do doslovu jsem si ji vtělit netroufl.

A zde na závěr pasáž z doslovu líčící mé čtenářské zážitky nad (vědecko)fantastickou sérií:

Tato série je přes svůj snový rámec považována za vůbec první německou sci-fi sérii, mimo jiné i díky osmému svazku Kolonie na dně mořském (Die Ansiedlung auf dem Meeresgrunde), jenž je ovlivněn Vernovým románem Dvacet tisíc mil pod mořem. Za pravou space operu pak musíme bez nadsázky označit čtvrtý svazek Vesmírní lodníci (Die Weltallschiffer). Na počátku Richard objasní shromáždění užaslých vědců otcovy vynálezy, jež mu umožnily postavit obří kulovitou kosmickou loď. Loď je poháněna elektřinou přítomnou v ovzduší a pomocí chemické hmoty, tzv. elektriku, využívá i přímého slunečního záření. celá loď je postavena z almitu, slitiny, jež nepodléhá přitažlivosti. Posádka čítající více než sto padesát mechaniků, vědců a inženýrů vzlétne v čele s Richardem do vesmíru a zakrátko již sviští rychlostí 36 000 metrů za vteřinu temnotou kosmu. Posádku překvapí stav beztíže a vzápětí ji stihne zvláštní druh kosmické nemoci, projevující se mrtvolnou strnulostí a chladem. Jde o jakýsi druh pozemské „mořské nemoci“, kterou se musí protrpět každý cestovatel vesmírem. První zastávkou vesmírných lodníků je Měsíc, kde naleznou město s domy podobnými cukrovým homolím. Po nějaké chvíli se objeví i jeho obyvatelé, éterické zářící bytosti nejasných tvarů.

Richard myslel na všechno, a tak v lodi zakotvené nějaký čas na Měsíci provádí nejrůznější experimenty se zvířaty i s látkami a kovy, jež vzal s sebou. Když vystavil vodu vesmírnému chladu, zjistil, že vzniklý led se stal neviditelným. „Impregnovali tedy celé obleky vodou, nechali je zmrznout v éteru, oblékli je – a člověk zmizel, jen hlava a ruce se volně vznášely ve vzduchu, a pod tím stály boty. Teď bylo na vědcích, aby našli objasnění pro tento druh světelného lomu či zvláštního záření, jež tento led vyvolával. Důležitější ale bylo praktické využití tohoto objevu. Otevírala se nová éra, byl nalezen prostředek neviditelnosti, válka a mnoho dalšího se od základu změní. Takto přeměněnou vodu nazvali nihilit, nihil je latinské slovo a znamená nic.“ (Jak uvidíme, Kraft se k pojmu nihilit ještě vrátí. Recyklování vlastních nápadů v jiné podobě patří též ke zvláštnostem jeho tvorby.)

Při dalším letu k Marsu se loď dostane do kosmického víru, což má tragické následky. Při prudké rotaci část posádky zahyne, část je těžce zraněna, podlitin a odřenin nezůstal ušetřen nikdo. „Jak draze, hrozivě draze by­la vykoupena tato zkušenost z první cesty vesmírem. Poučila nás však, abychom při stavbě dalších lodí učinili opatření, která cestovatele ochrání. Nejlepší budou kóje, lehce se otáčející v ose, do nichž se člověk vmáčkne, ještě než začne rotace.“

Krátce nato objeví vesmírní lodníci planetu, kterou ze Země nebylo vidět, protože ji setrvale zakrýval Měsíc. Richard ji nazve Germania. Z výšky je vidět, že na planetce žijí zvířata i lidé, ale jsou mnohem větší než na Zemi. Loď je nezadržitelně přitahována k povrchu, kov almit zřejmě působí jako magnet. Když loď ztroskotá, Richard uslyší ránu – a probudí se doma.

Proč tak nápaditě a svižně napsaná série skončila pro nezájem publika už po deseti svazcích? Důvodem zřejmě bylo nejasné určení – série se obracela k dospělým čtenářům, a přitom byla jedinečným čtením pro chlapce, jakým byl i hlavní hrdina. Rovněž je nepochopitelné, proč tuto sérii, třebaže nedokončenou, nevydali v překladu čeští nakladatelé, byla by raritou tehdejšího trhu s dětskou literaturou.

 

Hezký konec léta! Příště více o novém vydání ransomovky Nechtěli jsme na moře a editorském „drzounství“, jehož jsem se v knize dopustil. Ani na Štorcha z Vyhlídky #5 jsem nezapomněl, též se k němu ještě vrátím. Snad mi to nebude trvat zase rok.

Ondřej Müller