Vzpomenete si, kterou knížku jste v životě drželi v rukách jako první? Možná už přesně ani ne, ale vsadila bych se, že to určitě bylo leporelo. Kniha o pár stránkách, vyrobená z lepenky, jež odolá tahu i trhu batolete, které nemá s literaturou a se zacházením s ní ještě příliš zkušeností. A je dost možné, že to bylo právě leporelo od nás – z Albatrosu.

I dnes znovu a znovu vydáváme leporela, která vznikla kolem poloviny minulého století nebo třeba v osmdesátých letech. Tehdy byla běžná rozkládací „harmoniková“ leporela, s plátěnou vazbou. Ta už se dnes příliš nevidí, jejich výroba je totiž v současnosti dost nákladná – ale přesto v Albatrosu taková máme. Například dárkově vypravené leporelo Polámal se mraveneček od Josefa Kožíška a Ondřeje Sekory. Mimochodem, věděli jste, že Ondřej Sekora před mnoha lety pracoval v Albatrosu jako redaktor? Tohle leporelo jsme vydali poprvé v roce 1964, vytiskli jsme ho 30 000 kousků a mělo takový úspěch, že už o dva roky později vyjíždělo z tiskárny v dvojnásobném nákladu, aby se na všechny prcky dostalo.

A takových „papundeklových“ stálic, které těší nejmenší děti už několikáté generace, tu stále dokola připravujeme mnohem víc. Třeba O veselé mašince, Palečka, Broučky na pouti… Mezi moje nejoblíbenější patří O jabloňce – to u nás Eduard Petiška s Helenou Zmatlíkovou vydali poprvé už v roce 1954, takže je ještě o deset let starší než „Mraveneček“. A v současné době k vám rozesíláme z našeho skladu už 12. vydání. Zato volné pokračování tohoto leporela, Kam se schoval nůž, muselo na svou reedici několik desítek let čekat. Ale předloni na něj také došlo a protože si ho zjevně mnoho rodičů z dětství pamatovalo, v těchto dnech zařizujeme v tiskárně na Slovensku další várku.

Někdy to není úplně jednoduchá věc – právě v této době totiž tiskárny zápolí s nedostatkem určitých druhů papíru, takže na některé knihy musí redakce i čtenáři čekat trochu déle, než se původně plánovalo. A málo je nyní bohužel i lepenky, z níž naše leporela v Grafobalu ve slovenské Skalici vyrábějí. Tím spíš, když si vymyslíme vydání nějakého leporela, které je velkoformátové – třeba jako v případě našich nových vydání kultovních leporel Kdo tu bydlí, Pět přání nebo kupříkladu Hledej s Bětkou.

Jestli jste kdysi měli doma to posledně jmenované, možná si všimnete, že nám Marie Tichá pro letošní reedici překreslila obálku. Je to proto, že na obálce byl původně docela dlouhý text. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let to nijak zvlášť nevadilo, ale dnes už se tak rozsáhlé povídání na titulní straně knih (tím spíš leporel, jejichž „čtenáři“ neudrží pozornost nikterak dlouho) neobjevuje. Měli jsme velké štěstí, že paní Tichá i ve svých šestaosmdesáti letech stále ještě maluje a vyšla nám ochotně vstříc.

Ale samozřejmě vydáváme i úplně nová leporela. Leporela současných autorek a autorů a mladých ilustrátorek a ilustrátorů. Mezi nejžhavější novinky patří například dvojice leporel Eda jde spát a Ela jde spát, jež nakreslila Katarína Gasko a zveršoval oblíbený a oceňovaný Robin Král. Jsou obě stejná, liší se jen hlavní postava – vaše dítko si tak v knihkupectví může vybrat, jestli si před spaním bude raději prohlížet leporelo s chlapečkem nebo s holčičkou. Ano, vybrat. Záměrně jsme na leporela nepsali „tohle je pro holčičky“ a „leporelo pro kluky“, jak tomu zhusta bývalo zvykem dřív. Vždyť proč by si tříletá holčička nemohla vybrat leporelo s Edou, když se jí bude víc zamlouvat? Nebo třeba leporelo o vláčcích? Protože není dost růžové? Nebo proto, že se pro ni „nehodí“? Ale jděte, na to už přece nehrajeme.

Jsem nadšená z toho, kolik leporel vytváříme a jak široký záběr mají. Máme jak leporelo, které si pamatuje vaše babička, tak i autorské leporelo z dílny uznávané současné ilustrátorky. Máme leporelo s dinosaury, ale i s obrázky Josefa Lady. Často nevím, co mě baví víc – jestli vymýšlet novinky, nebo objevovat polozapomenuté poklady v archivu. Jestli mám radši „obyčejná“ leporela, nebo ta s odklápěcími okénky či prostorovými obrázky zvířat. Jestli je lepší k nim čichat, když přijedou do redakce z tiskárny, nebo vidět, jak si je někdo v knihkupectví vytahuje z regálu, prohlíží a nese k pokladně…

Ale vím jistě, že úplně nejlepší pocit je vědět, že každé z našich leporel končí v těch dvouletých nebo tříletých buclatých ručičkách. V ručičkách, které ho pak trošku neohrabaně třímají a obracejí stránky. A jakmile dojdou na konec, začnou zase od začátku. Potom si z něj postaví stříšku nebo ohrádku pro zvířátka, do pravého horního rohu obtisknou zoubek a na vazbu vybryndají trochu polívky… Když ručičky povyrostou, leporelo zdědí mladší bráška. A po něm kamarádka. A za dalších třicet let dost možná způsobí velkou radost, když vypadne z krabice na půdě.

Prostě leporelo. Milovaná první knížka nás všech. Jaké bylo to vaše?

Lucie Hášová Truhelková, literární redaktorka