7 otázek pro spisovatelku Naďu Revilákovou | Albatros.cz

7 otázek pro spisovatelku Naďu Revilákovou


V Českém rozhlase se věnovala popularizaci vědy, především historie, scenáristicky se několik let podílela na seriálu Ulice, píše články pro časopis 100+1 historie a na mateřské dovolené si chtěla vyzkoušet i jiný tvůrčí obor. Za knihu Deník Dory Grayové získala první místo v literární soutěži Albatrosu a právě pracuje na jejím volném pokračování.

Psala jste si jako malá deník?

Musím přiznat, že deník jsem si nikdy nepsala. Vlastně jsem nikdy nic nepsala jen pro sebe, do šuplíku. Baví mě psát pro čtenáře a chyběla by mi zpětná vazba. A proč jsem si do své knihy zvolila zápletku s deníkem? Přišlo mi to jako šikovný způsob, jak dostat téma II. světové války do zcela současného příběhu. A kromě toho, deník v sobě má tajemství, intimitu, něco, co pisatel nikomu nechce říci, a právě proto se z něj dozvíte to, co jinde nenajdete. Cizí deníky jsou fascinující, ale vlastní by pro mě byl asi ztrátou času.

Psala jste záměrně dle tématu naší soutěže, nebo jste příběh Deníku Dory Grayové měla v hlavě už delší dobu?

Chtěla jsem, aby knížka prošla soutěží Albatrosu. Doufala jsem, že v té záplavě titulů, které vycházejí, bude mít ke čtenáři snadnější cestu. Měla jsem ji promyšlenou, téměř napsanou, a čekala na téma soutěže, se kterým bude ladit. Trvalo snad tři roky, než se objevilo to pravé, odvaha. A námět samotný? Když nad tím tak přemýšlím, začala jsem knížku psát v roce 2014, když přišla uprchlická krize a já litovala děti, které musí opustit svůj domov, vydat se na cestu do neznáma, k nejisté budoucnosti. A tehdy jsem při nějakém studiu narazila na válečnou historii Benešovska, Neveklovska a Sedlčanska, oblasti jen kousek od Prahy, která dopadla podobně jako Sudety. Lidé tam také byli nuceni opustit své domovy. Takže to téma ztráty domova, které řeší všichni hrdinové mého příběhu, i když v různých dobách a situacích, stálo na samém počátku.

Vyhledáváte i vy sama válečné příběhy?

Ano, z profesních důvodů, připravuji pořady o historii pro Český rozhlas a píši pro časopis 100+1 historie. Druhou světovou válkou jsem se při práci hodně zabývala a možná proto mě také napadlo, že ji zprostředkuji dětem „zábavnou“ a přístupnou formou, protože mě stále překvapuje, jak strašně málo o ní ví. Ale nemohu říci, že bych válečná témata vyloženě vyhledávala i ve volném čase. Od doby, co mám děti, také na některé historické události pohlížím jinak, než dřív. Když koukám na svoje holky a vzpomenu si na osud lidických dětí, tak mě mrazí. Vidíte, a i přes to jsem ho do knížky dala. Nebo možná právě proto.

Co vás na psaní Deníku Dory Grayové bavilo nejvíc?

Vymýšlet zápletku a posouvat ji dál. Zaujmout čtenáře tak, aby se nechal vést, třeba do slepé uličky, která se nakonec ukáže jako nezbytná, protože ukrývá nenápadná dvířka do další části příběhu. Baví mě ich-forma, protože dává prostor vypravěči k omylu a mýlit se je lidské a často i zábavné. Baví mě ty chvíle, kdy postavu někam dovedete, vůbec nevíte, jak dál, a najednou bleskne nápad. Psaní je pro mě úžasná zábava. A je hodně návykové. Někdy jsem si při něm připadala jako na drogách. Občas nelegálních, protože psát s dvěma malými dětmi není úplně jednoduché a maminka sedící u počítače pro ně znamená nevyužitá maminka. Také proto občas píšu třeba u vaření, protože to jsou ochotné děti tolerovat více než psaní románů.

A pracujete teď na nějakém novém příběhu? 

Mám rozepsané dvě knihy, které střídám podle toho, na co mám právě náladu. Tou první, téměř hotovou, je volné pokračování Deníku Dory Grayové. Jeho hlavní hrdinka Hanka tentokrát pátrá v minulosti své vlastní rodiny a při řešení jedné zapeklité záhady projde podstatnou část dvacátého století. A druhá kniha je poněkud do kontrastu, jde o humoristický románek ze současného filmového prostředí v lehce saturninovském duchu. Mám ráda humor, a protože mě baví psát to, co bych si sama chtěla přečíst, tak je má literární cesta jasná.

Vzpomenete si na nějakou knížku z Albatrosu, kterou jste měla v dětství ráda?

Určitě by se jich našla spousta, ale první, co si vybavím, jsou Děti z Bullerbynu s krásnými ilustracemi Heleny Zmatlíkové, tu jsem milovala. Se svými dětmi čtu momentálně Malého prince, vydání z roku 1984. V knihovně ho mám, ale nevybavím si, jak jsme ho vnímala v dětství. Každopádně jeden z moc fajn přínosů, když máte děti, je, že můžete sledovat, jak postupně vnímají knížky ony a začínají o nich přemýšlet. To je skvělý zážitek, který vaše vlastní čtenářské obzory rozšíří a obohatí.

Byla jste jako malá velkou čtenářkou?

Byla. Rozhodně mě víc bavilo číst než lítat po venku. Přitom mě nikdy nelákaly dívčí romány, vybírala jsem si spíš dobrodružná témata, přečetla jsem třeba celého Foglara. Já byla ten typ, který se raděj nořil do dobrodružství literárních postav než do dobrodružství vlastních.

Deník Dory Grayové

Deník Dory Grayové

Naďa Reviláková

Když rodiče Hance oznámí, že se budou stěhovat z města na venkov, převrátí jí svět vzhůru nohama. Dívka svůj nový domov nesnáší, dokud na půdě náhodou nenajde tajemný starý zápisník – deník Dory Grayové. Co se s jeho autorkou a její židovskou kamarádkou stalo? Hanka se to rozhodne zjistit stůj co st...
Více