První pořádná kniha, kterou jsem kdy přečetl, byla stínadelská trilogie Jaroslava Foglara. Následovaly samozřejmě všechny další foglarovky, pak mayovky, setonovky a tomečkovky. S Otakarem Batličkou jsem se nechal unášet na vlnách odvahy a dobrodružství a s Josefem Pohlem jsem sedával za trnkovým keřem. Docela brzo jsem ale utekl k dospěláckým knížkám a k těm dětským jsem se znovu vrátil až po škole. Dnes mám rád prózu i poezii, dobrodružné klukovské knížky i poetické příběhy. Baví mě objevovat zapomenuté klenoty i hledat nová, neokoukaná jména. Často nevím, jestli jsem víc redaktor, překladatel, nebo čtenář. Mám rád autory, kteří k dětem nemluví svrchu. Baví mě vymýšlet nové věci a vznik knížky je pro mě jako hra. Má spoustu pravidel a občas je trochu drsná, ale když se do ní člověk ponoří a dohraje ji až do konce, je to radost.

Odmala se motám kolem knih. Zpočátku jen jako náruživá čtenářka, pak jako studentka, knihovnice a konečně coby literární redaktorka. Po celou dobu se v Albatrosu věnuji knížkám pro menší děti a řídím i příslušné edice. Mám ráda „své“ autorky a autory – výtečné představitele současné české prózy a poezie. Baví mě „být při tom“, proto rediguji především původní texty. Věřím, že přátelské vztahy jsou při zrodu knihy k jejímu dobru. A jsem šťastná i hrdá, že mnozí literáti jsou mými kamarády. Obdivuji českou ilustrátorskou školu, a je skvělé, že při práci mám příležitost ji poznávat. Ovlivněna dětskou četbou dodnes nejradši rediguji pohádky či dobrodružné příběhy dětí a zvířat. Ač mě v školních letech minuly příběhy Astrid Lindgrenové, bylo mi ctí uvést její knihy, především zásluhou skvostné překladatelky, mezi české čtenáře. Autorčina dětská duše je mi blízká. Vždyť většina redaktorek a redaktorů knížek pro malé zůstává stále v mnohém dítětem. A neměli by to vlastně mít v popisu práce?

Čtení je prostě nejlepší způsob prokrastinace. To jsem věděla už jako dítě: četla jsem si na záchodě, četla jsem si ve vaně, ve vlaku nebo v posteli. Když jsem si četla, nic dalšího jsem nemusela. Byla jsem jen sama se sebou, tady a teď, ve světě, který pro mě vytvořil autor a ilustrátor. Postupem času jsem se ocitla na druhé straně. Jako autorka si své příběhy vymýšlím sama a jako redaktorka pomáhám jiným, aby se jejich příběhy dostaly na světlo světa. A doufám, že tím podporuji další generaci mně podobných dětí, které na větu: „Pojď umýt nádobí,“ odpoví: „Až potom. Teď si ČTU.“

Vyrostla jsem u Bobří řeky – v kraji, kam se svým oddílem jezdíval tábořit Jaroslav Foglar. Číst jsem se naučila ještě v mateřské školce, a to díky knížce Jiřího Kahouna Pískací kornoutek, kterou jsem znala nazpaměť. V první třídě jsem se pak u pedagogického sboru zapsala tím, že jsem dokola četla Babičku a Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Ale postupně došlo i na toho Foglara, také na Karla Maye či Enid Blytonovou… Po maturitě jsem vystudovala publicistiku a stala se novinářkou. K dětské literatuře jsem se vrátila po narození syna a ukázalo se, že stará láska vskutku nerezaví. Baví mě dívat se na svět dětskýma očima. Na nic si nehrát. A zároveň si hrát od rána až do noci. V Albatrosu mám na starost hlavně knížky pro nejmenší děti, ale občas si moc ráda odskočím i k napínavé fantasy nebo k populárně-naučným publikacím pro ty větší. Během mého působení v redakci se mi „přihodilo“ i několik vlastních knih – tou nejúspěšnější z nich jsou asi Traktory, které už znají nejen české děti, ale i ty ve Finsku, Estonsku, Slovinsku či Polsku. A opravdu velikou radost mi dělá, když na světě díky některé z knih, které mi v Albatrosu prošly rukama, přibude další nadšený čtenář.

Skutečně radostnou částí mojí pracovní náplně je navržení vizuální podoby jednotlivých titulů nakladatelství Albatros, tedy knih pro děti a mládež. Jsem výtvarnice, a proto jsou mi nejmilejší knihy plné nápadů, barev a fantazie. Cítím také velkou zodpovědnost vůči mým předchůdcům, kteří 65 let vytvářeli dobré jméno nakladatelství Albatros. Vycházím ze znalosti široké škály stylů práce jednotlivých výtvarníků všech generací. Základním předpokladem k vydání opravdu kvalitní, krásné knihy je dobrý výběr celého realizačního týmu a vlídná a důsledná koordinace prací. Na spolupráci autora, ilustrátora a grafického úpravce totiž záleží celkový výsledek snažení všech zúčastněných.

Když jsem byla malá, vyprávěla mi babička o tom, jak to chodí v nakladatelství. Pracovala totiž jako redaktorka v Československém spisovateli a mně její práce připadala krásná. Čtenáři prý na knihy stávali dlouhatánské fronty a redaktoři tehdy (ke konci šedesátých let) kryli nepohodlným autorům záda. A tak se stalo, že jsem se vydala stejnou cestou. Pečovala jsem o texty pro děti i dospělé, o beletrii i odbornou literaturu. A dětské knížky pro mě začaly být ještě důležitější, když přišli na svět mí synové. Objevili pro mě nejrůznější poklady, třeba slovenskou encyklopedii východoněmeckých aut nebo knížku s podrobným popisem hasičské vyprošťovací techniky. Největší radost mi ale dělá krásná literatura v pravém slova smyslu. Na práci redaktora nejvíc oceňuju, že se potkávám nejen se skvělými texty, ale i s inspirativními lidmi.